Poruchy příjmu potravy

Ve spolupráci s Centrem Anabell Vám přinášíme přednášky, které se zabývají problematikou poruch příjmu potravy. Úkolem přednášek je zvýšit povědomí o poruchách příjmu potravy. Jsme totiž přesvědčeni, že včasná a správná informovanost a následná prevence jsou prvními kroky k zamezení tohoto jevu. Studentům se dostane odpovědí na otázky: Jak nemoc rozpoznat? Kam se obrátit o případnou pomoc? Jak postupovat k úspěšnému vyléčení? Jak pomoci blízkému člověku?
Vzhledem k tomu, že se v první řadě jedná o psychické onemocnění, postižený často není schopen od určitého stádia své chování ovládat a bez pomoci ostatních lidí mnohdy ani sám vyléčit. Nejohroženější skupinou jsou dívky a ženy mezi 10-25 rokem věku, kdy poruchy příjmu potravy tvoří čtvrtou nejčastější příčinu onemocnění a někdy bohužel i úmrtí. Nedostatek informací často vede ke zdráhavosti nemocného pomoc vyhledat či si jí vůbec připustit.

STRUKTURA PŘEDNÁŠKY


Dokumentární snímek o Báře Broučkové

Dokumentární film o Báře Broučkové, která trpěla necelé 4 roky bulimií vypráví její příběh o tom, proč a kdy se u ní nemoc projevila, jaká byla její příčina, co vše musela obětovat a jak se snažila s bulimií vypořádat. Co bylo u Báry tím hlavním spouštěcím prvkem a jakou životní cestu podnikla, aby se z nemoci uzdravila. Jak aktuálně žije, jak se její život po vyléčení změnil a kam směřuje své další kroky…


Přednáška Báry Broučkové

Tato část přednášky se bude vracet v otázkách a odpovědích k samotnému dokumentu. Bára osobně a otevřeně popíše blíže studentům své jednotlivé životní etapy a zodpoví, proč se v nich rozhodovala právě tak, jak mohli v dokumentu vidět. Bude sdílet své zkušenosti, které si byla schopna uvědomit až poté, co nad nemocí zvítězila. Během přednášky Bára povypráví i o své cestě přes celé Pyreneje, pro kterou se rozhodla právě v nejtěžších chvílích svého života.

O Báře

Už od samého dětství si pamatuji ten pocit, touhu po vítězství. Jako malé děti jsme s o rok starším bráchou pořádali takové zápasy, kdo koho dřív položí na lopatky a rodiče nám dělali rozhodčí. Jako mladší a navíc holka, jsem samozřejmě neměla sílu na to vyhrát. Abych nikomu nekřivdila, byla to i pro mě tenkrát opravdu zábava a nepřipadalo mi na tom nic špatného. Když se na to celé však dívám s velkým odstupem času a životních zkušeností, myslím, že mi tenkrát měli alespoň občas nechat dopřát ten pocit vítězství, abych se za ním pak nemusela velkou část svého života slepě honit.
Když později, kolem desátého roku života, přičichl můj bracha k drogám, ta touha u mě ještě zesílila. Chtěla jsem, aby si mě rodiče taky všímali a tak jsem chodila na různé kroužky, závodně plavala, hrála na flétnu, běhala školní závody a chtěla být prostě alespoň na chvilku na tom prvním místě. Bohužel se celý svět a rodina začali točit kolem toho, aby byl brácha v pořádku a taky, aby byla rodina co nejvíc pohromadě. A tak jsem za bráchou jezdili po léčeních a terapeutických sezeních, víkendových komunitách. Nikdo však tenkrát neřešil tu psychiku malé holky, která těm hrůzám musela také přihlížet a nikdo, což bylo možná ještě horší, nikdo to tenkrát neporadil ani těm mým rodičům. Vím, že dělali co mohli, aby bylo vše v pořádku. A tak jsem se v tom tak nějak všichni tenkrát plácali. Touha na sebe upozornit a být na onom pomyslném prvním místě nakonec vyůstila ve velký osbní problém a tím byla bulimie.
Shrnout celý svůj příběh, onu trnitou cestu, boj o přežití a holý život pod rouškou bulimie do jednoho krátkého úvodu není možné. A proto s vámi svůj vlastní příběh nejraději sdílím osobně a věřím, že může mnohým v mnohém pomoci, protože nejsem jediná a sdílet v dnešní době i jinak, než na sociálních sítích, je více než důležité.

Prostor pro otázky a odpovědi

Závěr přednášky je věnovaný dětem (žákům/studentům), aby se mohly zeptat všech přednášejících na otázky, které je k tématu a příběhům zajímají…

Form